První krůčky mé tvůrčí cesty, byly s Josefem Ladou, malířem z mého dětství. Kdykoli si otevřu překrásnou knihu od básníka Jaroslava Seiferta s obrázky Josefa Lady "Chlapec a hvězdy", vždy se dostaví nepopsatelný pocit radosti a štěstí. Vždy mám před očima okamžiky, kdy jsem nad touto knihou trávil spoustu krásných chvil a snažil se malovat ty překrásné obrázky naší české krajiny s postavičkami lidiček a pohádkových bytostí.

Mé první pokusy, vytvořit něco jiného kromě dětských kreseb, byly obrázky zátiší. Nejprve to byla různá zátiší s ovocem a květinami. Nejvíce mně lákala stará pražská zákoutí. To už jsem ale nacházel inspiraci u jiných malířů, než byl Josef Lada z mého dětství.Aniž bych něco věděl o Jakubovi Schikanederovi, dostal se mi do rukou prastarý obrázek z tehdy velice známého časopisu „Květy“, ve kterém jsem objevil motiv jednoho pražského zákoutí s drožkou a koněm zakrytým teplou houní. To světlo pouličních lamp a šero v podloubí domů mě naprosto uchvátilo. Byl to čas, kdy jsem zcela propadl kouzlu mistra světla a stínu, jimž Jakub Schikaneder byl. Nevěda nic o základech olejové malby, jel jsem do Prahy, abych zde zakoupil mou první sadu olejových barev značky Rembrand. Mezi prvními pokusy byl malý obrázek pražské Malé Strany se stromy u Vltavy z jedné strany a vysokou zdí s pouličními lampami na straně druhé.

Psal se rok 1969, denně jsem dojížděl ze Zdic do Prahy do školy, abych se zde nejprve učil to, co mě vůbec nelákalo, tedy malířem, ale ne akademickým, ale tím, který akademický titul nepotřebuje - malířem pokojů. V ten čas jsem zažíval další vášeň, která mě stále více omotávala a svazovala. Bylo to divadlo, a bylo zcela přirozené, že v Praze, kde byla spousta divadel, začal se můj talent, číhající někde v genech po mých předcích, projevovat stále silněji a častěji, takže pomalu a jistě vytlačoval moji dětskou lásku k malování. Tady nastává moje další životní etapa, která se nakonec stočila tam, kam jsem vůbec nechtěl. Momentální a náhlé zdravotní potíže mě v 17 letech přivedli zpět domů do Zdic. Snad z přemíry emocí, touhy po tvoření, v nadějném očekávání věcí příštích, jsem náhle zjistil, že nějak nestačím tomu mladickému tempu a nechápal jsem to. Když jsem se jednou vracel natrvalo z Prahy domů, měl jsem divný pocit, že z toho vlaku, který mě veze domů, nedokážu vystoupit. Nemohl jsem se zvednout ze sedačky. Byl to pocit hrůzný až neskutečný, a tak jsem tuto příhodu na dlouhá léta rád zapomněl.

Na dalších, bezmála třiadvacet let, jsem se stal pracovníkem železniční stanice Zdice. Jak dlouhá to bude doba, jsem tenkrát vůbec netušil. A život ubíhal, někdy se neskutečně vlekl, jindy zase divoce pádil. Když se podívám na fotografie z dřívějších let a pak do zrcadla, musím konstatovat, že život běžel tryskem.